Tento text byl poskytnut Spolku bývalých studentů českých sekcí ve Francii Jindřichovými dijonskými spolužáky dlouho po Jindřichově úmrtí. Text publikujeme s jejich svolením.
osoby na fotografii (zleva): studenti Jindřich Veselý, Ján Paukovic, český profesor Filip Startl, zpravodaj Československé televize v Paříži Bedřich Rohan, student Bohuslav Hanel
DIJON
Kdyby se mne dnes někdo zeptal, zda jsem vůbec kdy zažil něco normálního, rovné a přímé vztahy s vrstevníky prosté šikany, vychloubání, zastrašování i kádrově-politických ohledů a kalkulací, zda jsem někdy žil v prostředí, kde se na otázku, kolik se rovná dvě plus dvě, odpoví lakonicky čtyři a nikdy nic víc, kdybyste se mě zeptali, zda jsem se kdy ocitl v místě, kde jsem byl hrdý na to, že já jsem já, Jindřich Veselý i občan své československé socialistické vlasti, odpovím ano – Dijon, Thiersův bulvár, Carnotovo lyceum. A přesto jsem odtamtud v devětašedesátém po maturitě téměř utíkal, zhnusený Francií i Francouzi a přísahající si, že pokud někdy budu emigrovat, pak tedy jedině k lidožroutům…
A přitom mnoho nescházelo a já se tam málem ani nedostal. To bylo takhle. Dvanáctiletá střední škola na Sladkovského náměstí, kam jsem po složení přijímaček nastoupil do třídy, kde jsem jako vůbec jediný chlapec zvolil – částečně z estetických důvodů, částečně natruc rodičům – v prvním ročníku 1965/1966 právě francouzštinu, měla dvě speciality, které jsem docenil až mnohem později – relativně vysokou studijní úroveň a ambiciózní a schopnou ředitelku – poslankyni národního shromáždění, která si nenechala ujít žádnou důležitou školskou informaci, druhdy meziválečnou salónní komunistku, jíž se i po válce a po únoru – přes židovský původ i jméno – podařilo neskončit v propadlišti dějin. Jmenovala se dr. Hana Sachsová. Byla drobná, nosila ošuntělý pracovní plášť, takže si ji neznalí občas pletli s uklízečkou, někdy prý vtiskla žákovi-máničce pětikorunu a poslala ho k holiči. Ji pochopitelně nemohla minout zpráva šířená ministerstvem dávného přítele Jiřího Hájka, že se ve francouzském Dijonu po dlouhých osmnácti letech do třetice otevírá československá sekce Carnotova lycea, což se podařilo dojednat jeho ministerskému předchůdci obrodníkovi Čestmíru Císařovi, čerstvě z trestu uklizenému na jakousi ambasádu. Inu dégel, détente. Československo naváže na tradici starou už sedmačtyřicet let.
Zlákalo ji to. Chtěla být u toho, alespoň svým studentem-francouzštinářem. Pokud to vůbec lidsky půjde. A jediným chlapcem, který na celé škole vůbec přicházel v úvahu, protože ostatní zvolili angličtinu, jsem byl právě já – nadaný primus bez vyznamenání se samými jedničkami a trojkou z tělocviku, věku a ročníku přiměřenou společenskou angažovaností předsedy třídního výboru ČSM, otcem vyloučeným před osmi lety z rodné státostrany a matkou, kterou její sestra učila nějaký měsíc na gymnáziu za války po zákazu výuky francouzštiny povinně italsky. Vše tedy zvážila a uložila třídní profesorce Růženě Horažďovské promluvit se mnou i s rodiči. Já byl zcela konsternován. Ano, chtěl jsem, moc jsem chtěl. Babička plakala a bránila, vždyť je to daleko a on je ještě tak mladej. Máma plakala. Ale táta, který se kdysi o Dijon marně pokoušel, a nezbylo mu než se nechat o prázdninách mezi výlety na kole drezúrovat nebohatým dijoňákem Karlem Ryškou, tlačil a tlačil, až souhlas protlačil.
I podepsali mi se skřípěním zubů přihlášku na konkurz, případně až do lycea, a já začal po vyučování s paní profesorkou Horažďovskou rozšiřovat francouzštinu čtením „Malého prince“, zatímco dychtivý tatík pro mne na tvrdé karty připravoval výtah francouzské gramatiky se všemi výjimkami. Po jediném roce francouzštiny, v němž se neprobírali ani všechny minulé časy, jsem měl nastoupit hned na jejich proslulou střední školu. A uspět! Neboť takováhle životní šance, ta se už víckrát nenaskytne. Nejprve však bylo zapotřebí uspět doma, dobře se umístit v konkurzu po čtrnáctidenním intenzivním jazykovém soustředění na dívčím internátu v Dietrichově ulici v Praze, vedeném nestrannými učiteli jazykové školy a supervizované posledním českým průvodcem poválečných sekcionářů profesorem Filipem Startlem, jemuž jazykové znalosti i předchozí carnotovská zkušenost vynesly jmenování do funkce vedoucího sekce a zároveň i lektora čeština na dijonské univerzitě. A pak to začalo – francouzština a francouzština a zase francouzština. Původně prý chtěli, abychom i na procházkách po Praze mluvili francouzsky, rychle to však zakázali z obavy o naše duševní zdraví. Sešlo se nás šestnáct, protože se celá záležitost ještě nerozkřikla a ke komu informace pronikla a on podal přihlášku, ten byl ke konkurzu pozván. Navíc se francouzština vyučovala málo, zastiňovaná mnohem využitelnější němčinou i módní angličtinou beat generation, Beatles a radia Luxembourg, ale i mezinárodního byznysu. Míst bylo dvanáct. Vyjet mohou jen skutečně schopní, vždyť půjde o čest státu i socialismu. Nejméně čtyři musí v každém případě z kola ven! Vše bylo na dosah, ale hrozně a hrozně daleko.
Z onoho děsivého snu nejintenzivnější dřiny, jakou jsem kdy do jazyka investoval, vystupuje na povrch jenom objev Werichovy vily a Vrtbovské zahrady na procházce s profesorem Radinou, beseda s kulturním radou panem Ehretem a nedabovaná gangsterka „Melodie podzemí“ s Jeanem Gabinem a Jeanem-Paulem Belmondem. Konečně je tu verdikt: na prvním místě bezkonkurenční brněnský Tomáš Týn, na druhém až čtvrtém podle abecedy Hanel, Salava, Veselý, na pátém až desátém Hulej, Jamek, Kalfiřt, Musil, Plintovič, Sojka. Jako případní jedenáctí a dvanáctí, ale příliš se to nedoporučuje, Siegelstein a Voráč. Takže pojedu. Skutečně? Teprve později jsem se doslechl, že na ministerstvu začaly politicko-kádrové šachy s cílem pořadí zpřeházet a – především mne – vytěsnit. Ale bojovnice Sachsová situaci zpovzdálí sledovala, v pravý čas rozrazila dveře, praštila do stolu a se slovy „co si to vůbec dovolujete dovolit ke studentovi, kterého jsem já doporučila a za nímž plně stojím celou svou poslaneckou vahou“, situaci zvrátila a skupina nakonec vyjela v počtu dvanácti přesně v tom složení, v němž byla na základě konkurzu vybrána. I s velkým a malým Jiřičkem – Voráčem a Siegelsteinem. Kádrově byla dozajista veskrze podezřelá – hlavně prý francouzské tajné službě: rodiče vesměs z oficiálně opovrhované pracující inteligence, nejméně z poloviny nestranníci, jeden otec byl dokonce před osmi lety ze strany vyloučen. A jen jediný syn nefalšovaného a kádrově očekávaného dělníka – respektive horníka – komunisty, který ostatně po sovětské okupaci hodí rudou knížku soudruhům pod nohy, nynější intelektuál náležející k nejvyumělkovanějším, laureát francouzské prix Médicis étranger za rok 1989, vynikající překladatel a stylista Václav Jamek z tradičně rudého Kladna.
Nakonec jsme koncem září skutečně vyrazili. Dvanáct vyjukaných, leč hrdinně se tvářících kluků s jedním profesorem. Všichni. Na nedostupný Západ, do kýžené Francie „Tří mušketýrů“ slující láskou a něhou, do nového světa, do nového života, do svobody a blahobytu, neboť ideologické propagandě, líčící Západ jako konzumní imperialistické bahno, jsme už dávno nevěřili. Jeli jsme. A ne kradí jako utečenci, ale zcela oficiálně, na stipendium francouzské vlády a pod ochranou Československé socialistické republiky. Nikdo si na nás nemá co dovolovat. Já s podivnou chřipkou napolo rozehnanou koňskou kalciovkou píchnutou dr. Pochem přímo do žíly, která se mne ještě na poslední chvíli pokoušela zastavit.
Západní expres. Až na hranice tažený parou, přes Německo a Francii už dávno elektrifikovaný. Hranice a zátarasy železné opony. Nezastaví nás ještě na poslední chvíli a nevrátí nás nazpátek? Projeli jsme, je to v suchu. V Metz pařížský expres opouštíme kolem půl třetí ráno a skládáme zavazadla do jakési boudy na peronu – jeden dva budou vždy hlídat, ostatní mohou začít ochutnávat sladký vzduch sladké Francie. Skoro do půl sedmé, až do odjezdu našeho vlaku na Jih. Každý má padesátifrankovou bankovku s hodnotou zhruba dnešních padesáti euro. Na nádraží, kde se právě uklízí, bezdomovci na lavičkách. Americké žvýkačky v automatech. Tma. Pár kroků před nádražím a najednou se k nám začíná stahovat policie. Pasy máme v zavazadlech, francouzsky jsme hluchoněmí. Ale je to jen planý poplach a my nakonec před polednem dorážíme na dijonské nádraží, kde už na nás čeká místní katecheta. Do taxíků, do lycea… Thiersův bulvár a ohromná plocha budov, dvorů a hřišť ohrazená vysokou kamennou zdí. Třetirepublikové Carnotovo lyceum. Masivní dřevěná vrata, která se za námi zabouchnou asi tak osudově, jako se prý zabouchla vrata na ministerstvu vnitra za mojí matkou kdysi v roce 1951, když s ročním synkem v kočárku zoufale sháněla zmizelého strejdu Edu, šťastně se později vynořivšího v politickém vězení. A osud se skutečně naplňovat začal.
Přivedou nás na oběd do jakési ratejny, do níž se vchází ze dvora, s těžkými mramorovými stoly pro osm osob. Na nich nepředstavitelná změť drobků a odpadků. To jsme se snad octli mezi divochy? Potom nás čímsi nakrmí – nejdřív rybička s máslem, pak nějaké maso, pak nějaká zelenina a ještě něco nakonec. Ke všemu podivná nakrájená veka, anebo cosi, co se jí podobá.
A pak do další ratejny v prvním poschodí. Šestatřicet postelí ve dvou řadách proti sobě, šestatřicet skříní beze dveří, v předsálí čtyřiatřicet umývadel, v zásálí nějaká kukaň a dva šlapací záchody bez mísy a bez prkýnek. Kde to jsme? Na postelích deky, s nimiž si nevíme rady. A postupně se trousí nějací lidičkové, vesměs menší než my, a začínají s postelemi cosi kutit překvapeně nás sledujíce – Francouzi. Je den návratu z prázdnin, la rentrée, a je nikdo neupozornil, že tu nečekaně narazí na nějaké francouzsky takřka hluchoněmé cizince, natož na ty rudé, ze za železné opony, které si snad jinak než s kudlami v zubech neumějí ani představit. Ale když chce někdo ustlat postel, tak ho to naučí. A pak nějaký starší – prý pion –, který tu na to začíná dohlížet a večer zaleze do kukaně. Předtím ovšem Bohoušovi Hanelovi dovolí rozbalit violoncello a zahrát. V té bezútěšné cizotě je to balzám, nejkrásnější koncert mého života.
A ráno všichni vstávat. Na zvonek. Ustlat postele, umýt, odejít, všechno vzít. Zamyká se. Až zase do večera. Celý den buď ve třídě – vzadu s čtvercovými poličkami na sešity a knihy –, v naší étude, anebo na vyučování, anebo na dvoře. Ven z lycea se nesmí, ani hodit dopis. Na jídlo, do tříd, všude jen ve štrúdlu, všude se vstupuje na tlesknutí, odevšad se na povel i odchází.
Jistě, upozornili nás na to předem, i písemně. Vykládali nám o tom na konkurzu. Jenže věřte někomu v zemi, kde slova už dávno přestala platit a kde se vždycky všechno nějak obejde. Jen zkuste zoufale napnout i poslední síly, jen abyste pronikli na zlatý sladký svobodný Západ, a skončit v napoleonském stádním lapáku!
Režim francouzského chlapeckého internátu – Carnotovo lyceum se externě koedukovalo až o rok později – pro nás začal platit. Beze zbytku. Snad s jedinou výjimkou – na čtvrteční a nedělní odpolední vycházky jsme mohli chodit individuálně už nyní v seconde (sextě), a ne kolektivně a pod dohledem jako naši francouzští internističtí spolutrpící. Nakonec nám začali tolerovat i sobotní odpoledne na dormitoriích s kytarami a gramofonem a sobotní odpolední vycházky. My řád dodržovali a karcery nesbírali. Tedy dodržovali – ano i ne. Prostě jsme proti němu nehřešili. Nicméně někteří – jako generální dozorce Botton – velice dobře poznali, že ho dodržujeme nikoliv z přinucení, ale jakoby ze svobody, z hecu, že si prostě z těch všech jejich řádů potají vlastně střílíme. A to se jim hrubě nelíbilo. „Buď se podřiďte, anebo si jeďte domů, tady na to nejsme zvědaví,“ to jsme uslyšeli ještě i po třech letech. A odpovídali: „O co vám jde? Jestli se vám něco nelíbí, tak si stěžujte vaší vládě, my jsme tu zcela oficiálně v rámci československo-francouzské kulturní dohody, na její stipendium!“ Přece nás nějaký zasraný francouzský piónek nevyvede z rovnováhy.
A taky jsme se mstili. Naši francouzští spoluinternisté, s nimiž jsme u jídla sedávali u mramorových stolů refektoří podle klíče 4-4, si o vše museli začít říkat česky. Učili jsme je česky nadávat – jen tak, i dozorcům, takže se nejednou stalo, že se milý hlídač procházel před Frantíky, hojně ho polohlasně častujícími slovy jako ty blbče, ty pitomče, ty krávo, a to k nemalé hilaritě nás Čechů za bukem. Ale byli jsme i loajální. Když se vedení lycea pokusilo při květnových událostech roku 1968 zavádět pořádek i poukazem na přítomnost nás cizinců, důrazně jsme protestovali argumentujíce, že jako cizinci sice do lycejistického CALu nevstoupíme a zachováme neutralitu, ale jen s nemalým sebezapřením, protože srdcem jsme se spolužáky. A byl pokoj.
Bezútěšné sály a kouty Carnotova lycea, dva rozlehlé dvory se smradlavými záchodky, hřiště s jakýmsi běžeckým oválem a betonovými volejbalovými kurty s ošetřovnou, kde z úsporných důvodů nalezl příbytek i Filip Startl, a u zdi s prkny, na nichž se dalo po obědě na sluníčku snít, se tak na tři roky staly takřka jediným dějištěm mojí fyzické existence, naší fyzické existence. Nás prvních dvanáct vytvořilo totiž pevné, leč pružné MY, kde nikdo nebyl za génia, nikdo za vola. Vedoucí úlohy ve skupině se podle okolností střídaly a přesunovaly z jednoho na druhého. Nikdo nikomu jeho tehdejší atribuci nezáviděl, nikdo se ho o ni nepokoušel připravit. Respektovali jsme svébytnost svoji i toho druhého. Byli jsme exkluzivní. Jsme exkluzivní. Všichni. I každý zvlášť. A i jen díky tomu jsme za celý rok nezačali trpět ponorkovou nemocí, nepadla mezi námi jediná facka, jediná vážněji míněná urážka. Jen díky tomu jsme v cizím prostředí očekávajícím nejspíš přitroublé dogmatické rudé s kudlami v zubech a jen postupně se smiřujícím s mladými nadanými českými a slovenskými otevřenými hlavami, do něhož jsme byli bez přípravy vrženi, kde nám z počátku nezbývalo než s mizerným dvojjazyčným slovníkem luštit po sobotách a nedělích francouzské učebnice a s týmž slovníkem – a později raději vlastně bez něj – psát opakovací kompozice, jejichž známka, respektive bodové hodnocení, byla známkou za celý trimestr, jen díky tomu jsme v tomto prostředí všichni zázračně uspěli ponechávajíce na konci roku francouzským spolužákům jen velice málo ze školních cen. Ukázali jsme jim, kdo jsou to Češi, a postoupili do première (septimy) všichni – na rozdíl zhruba od padesáti procent z nich. My totiž neměli žádnou jinou možnost – buď se štítem, anebo na štítě. A tady jsem byl vpravdě doma.
Nevytvořili jsme kolektiv, protože kolektiv, to je – ex definitione – skupina, ve které je aspoň jeden vůl. Toto přátelské seberespektující duchovní uskupení trvá mezi námi vlastně až dodnes, i když se většinou nikdo nevzpěčuje otevřít srdce kamarádovi z pozdějšího ročníku, který to už měl – navzdory úplně stejné jazykové bariéře – vlastně mnohem lehčí. Jim všem jsme my cestu otvírali, u nich se ministersko-politické šachy prý již konaly, mezi nimi se stopově vyskytl i neschopný, propadnuvší, okamžitě odvolaný zpátky do vlasti, tady se vyskytl i útěk domů, potupný návrat uprostřed ročníku. U nás ne, snad s výjimkou úplného závěru. Petr Sojka, který na poslední Vánoce – již po okupaci – místo s ostatními domů do vlasti vyjel za sestrou do Švédska, se tam prý zranil, maturitu složil individuálně až na podzim a od té doby ho nikdo z nás nespatřil. Prý nakonec vystudoval medicínu a léčil Eskymáky. A pak Vladko Plintovič, podsaditý kulturista, jenž si hned druhý den vyzkoušel nevýhodnost házení dopisů do mimolycejních schránek a všechny udivil, když si nechal padnout kouli na hlavu, tak tomu se před maturitou přestalo chtít dřít a zajel si ji složit domů na Slovensko. Jenže to už se psal rok 1969, bylo po okupaci a nikdo jsme přesně nevěděli, jak dál, kam dál, co dál. Nakonec jsme se všichni vrátili. Až na „svatého“ Tomáše Týna, jehož rodina emigrovala do Německa, on vstoupil k dominikánům a udělal u nich kariéru. Nakonec žil v Boloni a nechal se odnést bleskovým karcinomem 1. ledna 1990. Ten rok to bylo poprvé, co jsme si tradiční vánoční pohled již nevyměnili.
Tak tedy internát Carnotova lyceum. Ratejní domov i bašta skryté intelektuální svobody. Košíková i volejbal s kamarády v sobotu dopoledne. Gramofon i kytary a taky violoncello. A taky básničky a sny vrývané denně do barevných sešitů. A Filip Startl. Vlastně jsem se postupně stal jakýmsi prostředníkem mezi ním a kluky. To byla má atribuce, která mi v pak v Paříži při návštěvě radnice vynesla titul „prezidenta skupiny“. Nebylo to snadné, zvláště když jsem měl ukecat ostatní, aby podpořili jeho třetí a poslední výjezd a spousta kluků ho měla pěkně plné zuby. Anebo když v květnu 1968 šlo o to, jak se nechat ambasádou dopravit autobusy domů. Anebo když Pepa Bednařík ujel uprostřed školního roku domů kvůli slečně, muselo se to na ambasádě ohlásit a nakonec i vyřešit. Balancoval jsem sice na hraně, ale ani z jedné, ani ze druhé strany jsem nezískal nálepku „zrádce a kolaboranta“, což mi vlastně vydrželo v životě až dodnes.
Všude kolem Carnotova lycea výstavné a uzavřené buržoazní město Dijon, druhdy sídlo vévodů burgundských, kteří – jak každému známo – bývali mocnější než sám francouzský král. Věže kostelů, hrázděné zdivo, kašna s chlapečkem, kde se počátkem školního roku křtívali nováčci. Vévodský sídelní palác s druhou největší francouzskou obrazovou galerií. Soudní dvůr. Stará budova univerzity i moderní univerzitní kampus, kam jsme se chodívali kolektivně najíst do menzy o týdenních zimních prázdninách, kdy všichni Francouzi odjeli a my v lyceu osaměli. Městský park, kam pioni vodívali internisty z dijonských lycejí na nedělní kolektivní vycházky, jehož nejcennější součástí byly zbytky římské silnice. Kamenné divadlo bez stálého souboru a repertoáru. Obchodní komora, kde jsme při olympiádě v Grenoblu poprvé sledovali barevnou televizi a po hokejovém vítězství nad Rusy pak někteří prošli vodou jisté kašny. Place Wilson s vítězným obloukem place Darcy s parkem s kamenným ledním medvědem. Příliš se to tu od našich dob nezměnilo.
Jenže Dijon našich čtvrtečních a nedělních odpoledních vycházek se nejčastěji scvrkával na trasu vedoucí z lycea přes ulici rue Janin na rue de la Lib. (ulici Svobody) s univerzitním knihkupectvím, obchodním domem Les Galéries Laffayette a bezprostředním okolím s levnějším Prisunicem a pak přes place Darcy k nádraží. Všude tu bylo plno kaváren, kde se dalo za frank posedět u espressa. A pak nějaké to kino. S padesáti franky na běžné výdaje na měsíc, z nichž bylo třeba kupovat i sešity, pera, mýdlo, obálky, známky, zbytné mlsy (neb jídlo nezbytné zajišťovala zdarma lycejní kuchyně, praní lycejní prádelna, školní knihy i lékařskou péči francouzský stát, který hradil celé zaopatření: „nourris et logés“) na knížky a desky, když zbývajících sto franků stipendia nám po dohodě Filip Startl šetřil na vánoční a velikonoční cesty, jsme však daleko nedošli. A kam taky chcete dojít ve čtvrtek nebo v neděli odpoledne ve městě, kde vlastně nikoho neznáte, než do obchoďáku nebo občas do laciného kina? Byli jsme chudí, všichni stejně chudí ve světě nesměnitelné koruny znemožňující jakýkoliv finanční přísun z domova, odkud nám tak nanejvýš posílali balíčky s uherákem, čabajkou, dokonce brynzové halušky, anebo časopisy. A občas i chléb, pravý český chléb, anebo vánoční cukroví. O české knížky i časopisy se nám zase postupně postaral erár český, takže v krcálku u Startla byla nakonec deponována knihovnička s Proustovými „Eseji“, s Musilovými „Zmatky chovance Torlesse“ a s dalšími vesměs překladovými poklady. Chodil „Host do domu“ i „Literárky“ a „Mladý svět“ se stížnostmi na kruté poměry v českých internátech, kde vás nenechají vrátit se z kina po desáté.
Byli jsme chudí, socialisticky stejně chudí, a to ve Francii, jejíž regály plné vesele zářících roztodivných zázraků různých značek a odstínů tehdy ještě tak ostře kontrastovaly s naší domácí uniformní šedí, v zemi bez front, bez shánění, bez schovávání pod pultem, kde ráj je na dosah, pokud máš peníze. Byli jsme chudí, neprávem chudí příslušníci střední vrstvy. A hledali jsme vady na kráse. Vyhledávali oprýskané baráky schované kdesi na periferii, intenzivně vnímali žebráky a další vyděděnce, pokyvovali hlavami a říkali si, že naše propaganda měla přece jen v lecčems pravdu, že socialismus je vlastně lepší, protože penězi vše neměří, že je lidštější, jen kdyby naše ekonomika… Možná ne každý z nás, já určitě ano. Byla to pro mne škola „socialistického vlastenectví“, vlastně hlavně vlastenectví, protože jak uznat, že jsou na tom ti Frantíci, kteří mi tolik pijí krev, že jsou na tom prostě mnohem lépe a že se to už asi nezmění…
A proč se o to vlastně pokoušet, když i místní intelektuální elita preferuje ten náš socialismu – jistě řádně liberalizovaný a reformovaný –, považujíc ho za jedinou historickou možnost a naději všehomíra, vyhlašujíc klatbu nad režimem nerovnosti a vykořisťování člověka člověkem, v němž se žije tak sladce, leč vlastně stísněně a se špatným svědomím? Proč se o to vlastně pokoušet, když nastupující elita národa lehkomyslně svou demokracii zrazuje nadřazujíc jí totalitní očistec Maovy Číny za kulturní revoluce – snad jako vzpouru proti otcům a odlidštěným strukturám, které se jim podařilo vybudovat, snad jako důkaz dávné teze filozofa Alaina, že „ten, kdo není v sedmnácti anarchistou, nemá ve třiceti ani na to, aby se stal velitelem hasičů“? Proč se o to pokoušet, když Kundera, Kohout, Liehm, Procházka a další českoslovenští obrodníci vytrubují v „Literárkách“ vlastně totéž? A tak, zatímco třeba Václav Jamek vyjížděl z domova „rudý“ a vracel se „vlažný“, já vyjížděl „vlažný“ a vracel se „rudý“, rudý nikoliv nesnášenlivě a ukázněně „bolševicky“ – to jsem nikdy nebyl –, ale rudý „tolerantní“, rudý existenciálně, rudý takříkajíc ontologicky.
No a pak Burgundsko. Z toho jsem neviděl téměř nic. Snad jen Brochon, kam nás hned na podzim zavezl profesor zeměpisu a dějepisu a pozdější profesor archeologie na univerzitě v Besançonu a věrný přítel Michel Mangin, který do roka zmizel na dijonské univerzitě. Brochon, kde levý katolík Michel dokončoval dům a hýčkal nejmladší dceru Klárku. Brochon a také Alésii, neboť on tam byl zastupujícím vedoucím vykopávek. Anebo „arrière-côte“, kam nás občas ve svém dvoukoňovém přibližovátku vyvážel ruštinář Maurice Colin, pozdější řádný profesor ruštiny na Univerzitě v Dijonu, rodem z Lotrinska, pravičák a za války francouzský špión. Okolí několika odpoledních vyjížděk se Strennovými, kam jsem druhdy chodíval téměř jako domů, školního výletu zorganizovaného na jaře 1967 dalším budoucím profesorem Univerzity v Besançonu, strhujícím marxisto-existencialistou a fascinujícím komentátorem literárních textů aristokratickým Paulem Sadrinem, který se se na dijonskou univerzitu dostal o rok po Michelovi, Paulem Sadrinem, odneseným před několika lety – stejně jako jeho žena Anick – rakovinou mozku, výletu, v němž jsem poprvé obdivoval Burgundsko románské.
Takže vlastně Carnotovo lyceum – stádní prostor napoleonské nesvobody a zároveň říše intelektuální svobody, učiliště nestranné analýzy, a neúplatné intelektuální poctivosti, stejně jako tradičního intelektuálního šermu, logické výstavby psaného textu i stylistického šarmu pečlivě vybíraných dokladových citátů. Tady se myslet nejen smělo, ale přímo muselo. A na to jsme z domova zvyklí nebyli, to jsem dosud nepoznal, to mě životně okouzlilo natolik, že jsem se ani později na pražské filozofické fakultě toho podstatného nevzdal, hledaje ovšem – takříkajíc „per analogiam“ – cestičku, kterou co nejméně narazit. Ano, citovat třeba v přednášce z francouzských dějin a kultury každoročně odpověď Napoleona III. vyslanci ruského cara, jenž ho místo tradičního „drahý bratře“ v gratulaci k čerstvému korunování císařem nezdvořile oslovil „drahý příteli“, na což Napoleon Malý zareagoval „přátele, ty si vybíráme, bratry, ty snášíme“, nebylo dozajista za normalizace, vyhlásivší ruskou okupaci „bratrskou pomocí“, aktem hrdinství, ale švejkovsky nepostižitelným vyjádřením osobního postoje. Ano, Michel Mangin a jeho přesný způsob, jak jakýkoliv problém rozebrat a zpracovat a dospět tím k jeho jádru, exaktní čtení statistiky a věkových pyramid, vždy elegantní a extravagantní Paul Sadrin s dlouhými vlasy a nezvykle širokými kravatami, jehož neomylné oko nalézalo v intencích bachelardovsky laděné nové kritiky v meandrech literárního textu vždy nové a nové nečekané významy, a o dva roky později profesor filozofie omotýlkovaný Jean Svagelski, kladoucí nad texty i v diskusích provokativní otázky a s hlasitým smíchem uzavírající provokativní větou „ne, abyste se mi opovážili věřit“, to byli mí hlavní dijonští učitelé inteligentní interpretace textů a fakt i neúplatné intelektuální poctivosti.
I naše mladistvé kulturní misionářství začínalo nést ovoce – Dijon se začínal učit česky. Ve Startlových kurzech. A začínal objevovat naši zem. Nejprve ti nejodvážnější – profesoři, kteří nás učili. Předskokany byla dvojice zeměpisně-dějepisných kantorských dobrodruhů mně veskrze neznámých rodem z Chambéry vedená bříškatým Palluelem. Ti vyrazili již v létě 1967. O rok později je následoval Paul Sadrin, vydavší se učit na jazykový kurz kdesi na Slovensku. Ten mi pak na zpáteční cestě v Praze líčil, jak v tlustém kožichu veřejně četl „Plešatou zpěvačku“. Dorazili i Strennovi. Vágní známí známých, kteří chtěli jenom přespat, Jacques Tourneux z Besançonu a Michele, jež nakonec skončila jako profesorka matematiky kdesi v Mans, kam mě pak léta zvala nechápajíc, že v reálném socialismu cestovat na Západ vlastně nejde. A potom Manginovi – poprvé, ne však naposledy.
Ti všichni byli zvědaví. Toužili poznat, chtěli vidět. Těšilo je zjištění, že už ani bývalí reakcionáři o ničem než o socialismu vlastně neuvažují – stačilo by přece ústavně zakázat návrat ke kapitalismu asi tak, jak to kdysi s návratem k monarchii učinila francouzská III. republika. Leč potom přijely ruské tanky a přes oficiální stanovisko, s nímž si z francouzské strany pospíšil ministr zahraničí Couve de Murville, že jde jen „o malý incident ve vztazích mezi Východem a Západem“, hned bylo po „détente“ a všechna práce v tahu.
Na podzim jsme do Dijonu znovu dorazili. Snad ještě s jakýmisi iluzemi. Hrdí a schlíplí. Unavení, leč hrdí. Dostudovat. Za kufry, které jsme zde při improvizovaném přesunu autobusy během květnové generální stávky, kdy jsme cestou Německem zachytili zprávu o zavraždění Roberta Kennedyho, na místě zanechali. A já, který jsem v première propadl z matematiky, což mi ovšem ve francouzském systému nezabránilo postoupit „na celkový průměr známek“, já provázený matčinou zlobnou kletbou, že „maturitu stejně neudělám“, jsem zbaběl a raději uhnul. Poprvé v životě. S Bohoušem Hanelem, přestoupivším hned první rok, a s Oldou Kalfiřtem jsem se sešel ve třídě filozofie, my v humanitní sekci bez latiny a řečtiny A4, Tomáš Týn, jenž tyto jazyky neuvěřitelně rychle dohnal a Francouze v nich předehnal, v elitní sekci A1.
Na Vánoce jsme poprvé jeli domů, domů do vlasti. Předtím to byla dvakrát Paříž. Poprvé ta oficiální, nudná a turistická, Paříž Napoleonova hrobu a Pantheonu, ze které bolela hlava. Podruhé Paříž volná, svobodná, brouzdací, při které jsem si město zamiloval. A doma, tam jsem s hrůzou pozoroval změnu po třech měsících a ztratil iluze. Emigrantem a u Francouzů? Najednou podlézat a doprošovat se? Mít stále strach překročit české hranice a toužit po tom, stále o tom snít? Jako ti, co jsem poznal? To radši k lidožroutům. A tak nakonec honem složit maturitu – s vyznamenáním – a co nejrychleji domů, tam je moje místo, tam jsem se měl vrátit – i původně – využít zkušeností, vnést tam to nové, co jsem se tak pracně naučil.
Den poté, co jsme s Bohoušem Hanelem překročili naše hranice, sestoupily čistky na úroveň krajských výborů KSČ.
A ještě zmínka o Francii svobody, Francii moře a velikonočních cest na Jih, k Monaku, na Cap d’Ail, o posledním velkém čtrnáctidenním tajně domluveném svobodném flámu s dívčí sekcí lycea v Saint-Germain-en Laye, otevřenou rok po Dijonu, s níž jsme se „čistě náhodou“ srazili na témže místě k nemalému údivu Filipa Startla a Marie Zichové, jež o dívčiny tehdy pečovala. Prostě se konal a poslední večer, kdy Petr Jenčík dorazil s druhou cenou z šachového turnaje, nám skutečně všem nalévali na účet podniku předem tak kompenzujíce pomaturitní recepci slíbenou velvyslancem Pithartem starším, který v pohnutých dnech barikád v květnu 1968 bloumal s tranzistorákem po ambasádě a na naše žádosti o evakuaci odpovídal – „vy mě tady taháte za rukáv, zatímco v Paříži je revoluce“ – té už se docela určitě nedožiju. A prázdninové Tunisko z Velikonoc 1968? Tunisko mozaik, koberců, moře a břišních tanců, oázy na Sahaře, velbloudů, suků a minaretů. To také bylo, anebo snad nebylo?