Jak jsem nakonec nelezl přes plot aneb po 18 letech opět na Carnotu
Na jaře roku 2023 mi pracovní povinnosti bohužel znemožnily účast na odložených oslavách 100 let sekce, ty samé pracovní povinnosti mě však o pár měsíců později odškodnily služební cestou přímo do Dijonu, v jejímž rámci jsem se chtěl po 18 letech od poslední návštěvy a celkem po téměř – pst – 30 letech od nástupu znovu podívat, jestli se ještě třeba někde na Grand quartier neschovává mé ztracené mládí.
Nebudu se dlouze rozepisovat o proměnách samotného Dijonu za posledních 18 let, koneckonců každý, kdo se účastnil jarních oslav, je mohl vidět na vlastní oči. Ale zeď na rohu bd. Thiers a rue Dietsch je stále stejná; ostnatý plot vedle vchodu je sice nově natřen, ale stále stejně odrazující případné pokušitele od přelézání (nicméně s trochou opatrnosti to jde, modří už vědí). Je právě 17 hodin a já se zcela počestně snažím do areálu školy dostat způsobem odpovídajícím mému věku a postavení, tudíž hlavním vchodem přes vrátnici. Nicméně na přítomnou piónku nezabírá ani kouzlo mé osobnosti, ani žádné z kouzelných slov jako ancien élève, Tchèque apod. a prý jestli chci navštívit areál školy, tak mám přijít v dubnu na den otevřených dveří. Tant pis, není čas ztrácet čas a já se tedy vydávám po rue Jeannin a kolem Chouette do centra nasát trochu atmosféry, jakož i jiných tekutin, za jejichž konzumaci bych kdysi byl bez milosti z Dijonu vyexpedován. Aspoň že nějaké výhody ten pokročilý věk má. Posilněn a inspirován místními produkty pak dostávám nápad, jak se na Carnot přece jen dostat hlavním vchodem a nemuset to zkoušet přes Cour des vélos nebo nedejbože opravdu přes plot. V nekřesťanskou hodinu píšu Karolíně a prosím ji o kontakt na Katku, lektorku momentálně zastřešující českou sekci, a v ještě nekřesťanštější hodinu si pak s Katkou domlouvám sraz na poledne dalšího dne, kdy se k ní přidám pod záminkou hodiny češtiny na sekci. Tímto se oběma dodatečně za tu pozdní hodinu omlouvám a zároveň děkuji za vstřícnost.
Druhý den v poledne se po setkání s Katkou v duchu chystám na druhé kolo boje s nehynoucí francouzskou byrokracií. Ukazuje se nicméně, že Katka už má dostatek zkušeností pro přežití ve Francii a mou návštěvu pro jistotu ještě pojistila domluvou s vie scolaire, jejíž vedoucí je kupodivu vstřícný a nemá s ní žádný problém, na rozdíl od neblaze proslulé Mme P. z dob mého mládí, která nevynechala jedinou příležitost nám náš pobyt „osladit“. Takže tentokrát mám zjevně nabito lépe než včera a přes neopominutelné řeči vrátné ve smyslu „normalement le monsieur n’aurait pas le droit d’entrer“ mi je po zápisu do knihy návštěv milostivě umožněn vstup do areálu školy. Při prvních krocích na Cour d’honneur se nedokážu vyhnout lehké nostalgii, první pohled na Grand quartier mě již do minulosti vrací definitivně – s výjimkou altánků s posezením se tam totiž nezměnilo lautr nic.
Po pár minutách se potkávám i s letošními terminály – Sandrou, Josefínou, Albertem a Dominikem, s nimiž se začátek hodiny češtiny nese v duchu konverzačního cvičení na téma „Carnot kdysi a dnes“. První kolo otázek míří na praktické aspekty života na Carnotu, od nich postupně přecházíme k tradicím, a nakonec se i po menších peripetiích dostáváme i na původně zamčený internát. Když pominu technologické změny jako mobily a internet, které za mých studentských dob byly zcela v plenkách a jejich dopad na nás tehdy byl minimální (a některé aspekty komunikace v 90. letech se zpětně vůbec zdají jako sci-fi – například několik týdnů bez pošty kvůli stávce SNCF v roce 1995 nebo večerní ladění rádií, kde se dal za příznivých podmínek večer chytit na frekvenci 270 kHz na dlouhých vlnách Radiožurnál), pak největší změnou k lepšímu oproti polovině 90. let je z mého pohledu asi zrušení sobotní výuky (při zachování rozsahu prázdnin), která mi neskutečně vadila; druhou změnou k lepšímu je nedávná přestavba původně třílůžkových pokojů na dvoulůžkové (ale který génius vymyslel ty stoly se šikmou přední hranou, to mi vážně hlava nebere) a velmi se mi líbila také česká knihovna s klubovnou, která však jen částečně kompenzuje podstatné zhoršení režimu každodenního života na internátu. Musím přiznat, že i když jsme měli k internátnímu režimu na Carnotu mnohé výhrady, náš režim byl o dost volnější, než je nyní. Největší problém bych zřejmě měl s nemožností zajít si na internát během dne, dvouhodinová pauza na oběd a siestu mezi 12.00 a 14.00 bývala velmi příjemná (i za cenu občasného obveselení místních spolužáků při vysvětlování, jak je možné na první odpolední hodinu zaspat). Stejně tak jsme v rámci oněch dvou hodin měli volnost, kdy si na jídlo zajít; odpoledne se dalo v krajním případě být mimo internát (za cenu obětování večeře) až zhruba do 20.00 a také večerní sorties nám byly schvalovány vcelku bez problému, bez nějakého formálního omezení jejich počtu (ale upřímně řečeno, množství práce do školy stejně příliš prostoru pro „noční život“ neposkytovalo); o putovním klíči od hlavního vchodu nebo od vlastních pokojů ani nemluvě. Největší „soft“ změnou od mých dob pak je asi vznik různých tradic a větší soudržnost studentů vyplývající z jejich nižšího počtu, ať již jde o křest nových sekund ve fontáně na place Wilson, páteční společná sortie anebo každoroční představení, jehož tradice začala až někdy kolem roku 2000.
Na závěr si ještě děláme společnou fotku na Cour d’honneur a po hodině se rozcházíme každý po svém. Musím přiznat, že jsem si hodinu strávenou na Carnotu velmi užil a byť můj pobyt v Dijonu byl tentokrát velmi krátký a zaměřený převážně pracovně, díky setkání jak se stávajícími studenty české sekce, tak i s několika mými spolužáky ze sekundy později večer v jednom z mnoha nových barů v centru byl nanejvýš příjemný. Nakonec jen to své mládí jsem tam nikde nenašel, to už asi vážně bude definitivně v pr… achu 😉
